Odcházím se slzou na víčku,
a pomalu zhasínám svíčku,
v hlavě mám jen tebe,
proč daleko to jest do sedmého nebe?
Jen zklamání a nešťastná láska,
na čele přibyla mi další vráska,
ptám se proč to tak musí vše být,
proč nemůžeme spolu šťastně žít?
Nemohu zapomenout krásných chvil,
proč nepřibývá pohádkových víl,
mocných a čarovných, co přejí lásce,
vždyť to se nedá vyhrát v sázce.
Skončily dny kdy šťastná jsem byla,
vždyť jsem se v slzách utopila.
V slzách nešťastné a nenaplněné lásky,
co dělala mi jen vrásky.
Proč si mi jen lhal,
proč jsi mé srdce neuhlídal.
Proč já blázen jsem Ti věřila,
proč jsem s Tebou jen chodila.
Proč jsi mi to neřekl dřív,
že to hra,nic víc.
Slzy se pomalu kloužou po tváři,
lesknou se jen ve světle svíček.
Čtu si do kola ty Tvoje lži,
už se nedotýkáš mých líček.
Odešel si a já zase sama vnímám jen samotu a tmu.
Snad dočkám se někdy dnu,
kdy Tě spatřím a Ty se vrátíš do mého světa,
já budu zase plná tvého světla.
Mé myšlenky,teď plynou z moji duše
a létají tu kolem jak šípy vystřelené z kuše,
kéž by jedna myšlenka k Tobě doplula a
spolu s Tvým snem v Tobě usnula.
Vím, či nevím a je to tak či tak,
Tvůj úsměv jak by z nebe spad.
Tvá ústa jsou jen k zulíbání,
Ty jsi mé nejvroucnější přání.
Tvůj pohled přichází vždy znenadání,
milovat Tě je mé nejvroucnější přání.
Tvé oči jsou jak jarní květ,
zdá se že Tě znám již nazpaměť.
Jenom kvůli Tobě, ocitnu se v hrobě.
Umřelo mi srdíčko, Ty zradil jsi ho maličko.
Krvácí teď hodně moc, kdo mi přijde na pomoc?
Snad se někdo najde a srdíčko mě zahojí.
Zahrne ho láskou, něhou a milovat mě bude celou.
Říkal, že všechny cesty někam vedou,
že hory ční až do mraků,
že všechny starosti jednou přejdou,
že svět je plný zázraku...
Kdo tvrdil to?
Kdo si za tím stál?
Musel být blázen nebo milován...
Strašně moc Tě chci, strašně moc Tě miluju,
Tvůj dotyk rukou na svém telě zbožňuju.
Dotkneš se mě kolem pasu a kousek níž,
přisunu se k Tobě o kousek blíž.
Tvé rty na mém krku začnou něžně líbat,
mám pocit jako bych měla lítat.
Potom se mi koukneš do očí
a lehce přizvedneš obočí.
Začneme se líbat vážně, propadneme spolu do velké vášně.
Jsem hřích, Ty hříchů nádoba,
jsem horečka, Ty jsi má choroba,
jsem láska, Ty lásky podoba,
jsem prokletá, Ty jsi má svoboda.
Když poslední naděje zhasla,
a v očích smutek pramenil,
nad tímto světem jsem žasla,
jak duší mou krutě poranil.
Tak jako květina bez slunce,
tak jako moře bez vody,
zmírá mé srdce lehounce,
nemá kousek svobody.
Černá díra mě sžírá,
zhasíná poslední den,
propast do tmy se svírá,
žiju svůj černý sen.
Potřebuji Tě tak moc,
jak potřebuje mořská voda sůl,
jak slepec potřebuje svou slepeckou hůl,
jak čerstvá tráva potřebuje zeleň,
jak teplý kožíšek potřebuje tuleň.
Chci Tě tak moc,
jak malé dítě si chce hrát,
jak princezna chce si prince za muže brát,
jak orel ve výšinách chce navždy kroužit,
chci Tě mít a ne nej toužit!
Tím vším pro mě jsi,
tak moc Tě potřebuji a tak moc Tě chci!